8 záhad Středozemě: Kdo je Tom Bombadil a kam zmizely entky?

Můžeš mít Pána prstenů přečteného tam a zase zpátky, znát zpaměti dialogy z filmů a orientovat se v rodokmenech Silmarillionu lépe než ve vlastní rodině. Přesto ve Středozemi existují kouty, kam ani světlo Eärendilovy hvězdy nedosvítí. Tolkienův svět je tak fascinující právě tím, že nepůsobí jako umělá kulisa, ale jako skutečná historie – a historie je plná ztracených knih, nejasných legend a polopravd. Autor záměrně budoval iluzi hloubky tím, že nechal některé dveře zavřené.

Obrovskou práci na zaplnění těchto mezer odvedl autorův syn, Christopher Tolkien. Ten zasvětil celý život titěrné práci literárního archeologa, když z otcových chaotických poznámek, náčrtů na obálkách a přepisů sestavil monumentální díla jako Nedokončené příběhy nebo Húrinovy děti. Ale ani on nedokázal zodpovědět všechno. Často narazil na tři různé verze téhož příběhu, nebo na poznámku, která končila uprostřed věty. A možná je to tak dobře. Právě tato prázdná místa nám totiž dovolují snít, spekulovat a domýšlet si to, co zůstalo nevyřčeno. Pojď se s námi podívat na ty největší z nich.

Tom Bombadil: Nejstarší a nezařaditelný

Když Frodo a jeho společníci narazí ve Starém hvozdu na veselého mužíka v modrém kabátku, netuší, že potkali největší anomálii celého Tolkienova světa. Tom Bombadil je totiž jedinou známou bytostí v historii Středozemě, na kterou nemá absolutně žádný vliv Vládnoucí prsten. Když si ho nasadí, nezmizí, a Sauronovo vábení ho nechává naprosto chladným. Není to proto, že by byl mocnější než Sauron, ale proto, že existuje zcela mimo koncept moci a nadvlády. Prsten je pro něj jen bezvýznamnou cetkou, kterou by pravděpodobně brzy ztratil, protože ho zkrátka nezajímá.

Sám o sobě tvrdí, že je „Nejstarší“, že pamatuje první kapku deště i příchod Temného pána. Tato imunita vůči zákonům světa a jeho nejasný původ vedou k teoriím, že nejde o čaroděje ani elfa, ale o samotného ducha přírody či ztělesnění Středozemě jako takové.

Palantíry: Zrádné kameny, které vidí příliš mnoho

Palantíry, neboli Vidoucí kameny, nejsou jen magické koule pro věštění budoucnosti, ale prastaré artefakty vytvořené samotným Fëanorem v dobách slávy Valinoru. Do Středozemě jich vyhnanci z Númenoru přivezli sedm, aby propojily jejich říše. Tyto kameny však nejsou pasivními nástroji; mají svou váhu a vyžadují od uživatele obrovskou sílu vůle. Jejich největší zradou není to, že by lhaly, ale že ukazují selektivní pravdu. Právě na to doplatil správce Denethor i čaroděj Saruman – oba přes kameny hleděli tam, kam chtěl Sauron (který jeden kámen vlastnil), a viděli pouze zkázu a nepřemožitelnou moc nepřítele, což je dovedlo k šílenství a zoufalství.

Záhadou zůstává především osud ztracených kamenů. Zatímco ten Sauronův byl pravděpodobně zničen při pádu Barad-dûr a kámen z Minas Tirith přežil, ostatní zmizely v propadlišti dějin. Dva z nich leží hluboko na dně ledové zátoky Forochel, kde se utopil poslední král Arnoru, a jsou tak navždy ztraceny pro lidský svět. Další, takzvaný Kámen Elendilův, je umístěn ve věžích na západě, ale je nepoužitelný pro špionáž – hledí totiž pouze přes Moře do Zemí neumírajících.

Istari a ztracení Modří čarodějové

Řád Istari vyslaný Valar na pomoc proti Sauronovi čítal pět členů. Zatímco Gandalf vedl svobodné národy, Saruman propadl touze po moci a Radagast se ztratil v lásce k přírodě, osud zbylých dvou – Alatara a Pallanda – je zahalen neprostupnou mlhou. Tito dva, známí jako Ithryn Luin (Modří čarodějové), přišli do Středozemě oděni v mořské modři a okamžitě zamířili se Sarumanem na daleký Východ, do zemí Rhûn a Khand. Z této výpravy se však Saruman vrátil sám. Modří čarodějové zmizeli z mapy i z historie a v hlavním příběhu Války o Prsten o nich nepadne téměř ani zmínka.

Co se s nimi v neprobádaných končinách stalo, nevěděl jistě ani sám Tolkien, který na jejich osud v průběhu let radikálně změnil názor. V dřívějších textech pesimisticky tvrdil, že ve svém poslání selhali; zřejmě propadli moci a založili na Východě tajné magické kulty, které přežily i pád Saurona. Ke konci života však jejich roli rehabilitoval. Podle této novější verze na Východě podnítili povstání a zasévali zmatek v týlu nepřítele, čímž zabránili Sauronovi vrhnout na Západ plnou sílu svých východních armád.

Zmizelé entky: Tragédie, která nemá řešení

Zatímco jiné záhady Středozemě jsou děsivé, příběh entek je především srdceryvně smutný. Enti, pastevci stromů, jsou pomalý a vymírající národ, protože ztratili své ženy. K rozdělení došlo dávno před Válkou o Prsten kvůli rozdílným povahám: zatímco enti milovali divoké lesy a nespoutanou přírodu, entky toužily po řádu, zahradách a pěstování plodin. Odešly proto na východ přes řeku Anduinu do oblasti zvané Hnědé země, kde vytvořily kvetoucí sady. Když se však enti po čase vydali své družky hledat, nalezli jen spálenou pustinu. Zahrady byly zničeny Sauronovou taktikou spálené země během války s Posledním spojenectvím a po entkách nezbylo ani stopy.

Otázka „kde jsou entky?“ zůstává jednou z nejemotivnějších v celém příběhu. Stromovous stále doufá, že se jen ztratily, a prosí hobity, aby mu dali vědět, kdyby je v úrodném Kraji spatřili. Realita je však pravděpodobně krutá. Sám Tolkien v dopisech přiznal, že entky zřejmě nepřežily, nebo byly odvlečeny do otroctví a jejich rodová linie zanikla.

Bezejmenné věci a Pozorovatel ve vodě

Hluboko pod nejhlubšími chodbami trpaslíků v Morii, kam se neodvážil ani Balrog, žijí stvoření, pro která nemají jméno ani ti nejmoudřejší. Gandalf o nich po svém návratu pronesl mrazivá slova: „Pod nejhlubšími kobkami trpaslíků hryžou zemi bezejmenné věci. Ani Sauron je nezná. Jsou starší než on.“ Tyto entity představují dotek čirého, lovecraftovského hororu; prastaré síly, které hlodají u kořenů světa, lhostejné k osudům lidí i elfů. O jejich podobě můžeme jen spekulovat, ale existuje silná teorie, že Společenstvo se s jednou z nich setkalo tváří v tvář.

Jde o Pozorovatele ve vodě, monstrum s mnoha chapadly, které střežilo Západní bránu Morie. I Gandalf naznačil, že se toto stvoření vyplazilo (nebo bylo vyhnáno) z oněch temných hlubin pod horami blíže k povrchu. Největší záhadou na tomto setkání však není původ nestvůry, ale její chování. Zatímco bezejmenné věci jsou považovány za slepé a chaotické, Pozorovatel projevil děsivou inteligenci, když si z celé skupiny cíleně vybral Froda. Znamená to, že i tyto prastaré hrůzy z hlubin cítí vábení Prstenu? Nebo je jejich probuzení předzvěstí toho, že Sauronova temnota prosákla hlouběji, než si kdokoliv myslel?

Původ Hobitů: Národ, který se vynořil z mlhy

Hobiti jsou paradoxem Tolkienova světa. Ačkoliv jsou to právě oni, kdo rozhodne o osudu Středozemě, jejich vlastní historie je jedna velká neznámá. Na rozdíl od Vznešených elfů nebo hrdých Lidí ze Západu nemají hobiti žádné zaznamenané legendy o svém stvoření či původu. V kronikách a mapách „Velkých dějin“ se objevují náhle až hluboko ve Třetím věku, jako by do té doby byli pro svět neviditelní. I samotní elfí učenci, kteří pečlivě zapisovali každou událost, si jich všimli až ve chvíli, kdy hobiti začali migrovat přes Mlžné hory směrem na západ, utíkajíce před rostoucím stínem v Temném hvozdu.

Tolkien v úvodu Pána prstenů naznačuje, že hobiti jsou s největší pravděpodobností příbuzní lidí – zřejmě odštěpená, zapomenutá větev lidského rodu, která se vyvíjela v izolaci a zmenšila se (nebo se spíše nezvětšila jako ostatní lidé). Jejich stopy vedou zpět do údolí řeky Anduiny, kde kdysi žili v sousedství předků Rohirrimů (což vysvětluje podobnost mnoha slov v hobitštině a rohanštině). Přesto zůstává záhadou, jak přesně se od lidí oddělili a proč upadli v tak dokonalé zapomnění, že i oni sami zapomněli, odkud vlastně přišli.

Kamenní obři: Skutečnost, nebo jen zuřící bouře?

Kamenní obři jsou jednou z nejpodivnějších a nejdiskutovanějších vsuvek v knize Hobit. Během nebezpečného přechodu Mlžných hor popisuje Bilbo Pytlík scénu jako z jiného světa: obrovské postavy, které po sobě v zuřící bouři vrhají kusy skal jako míče, až se hory otřásají v základech. Tato pasáž byla ve filmové adaptaci Petera Jacksona ztvárněna doslovně jako oživlé hory, což vytvořilo velkolepou podívanou. V knižním kánonu je však jejich existence mnohem spornější a v pozdějším Pánovi prstenů se tito titáni, kteří by teoreticky mohli drtit armády jediným krokem, už nikdy přímo neobjeví, jako by se do země propadli.

Byli tedy skuteční, nebo šlo jen o Bilbovu květnatou metaforu pro hromobití a padající kamení, kterou si zapsal do svého deníku? Většina indicií naznačuje, že nejde jen o básnický obrat. I Gandalf se totiž později letmo zmíní, že by potřeboval najít „nějakého víceméně slušného obra“, aby zablokoval poškozené dveře do Morie. Já osobně se spíš přikláním k teorii, že kamenní obři jsou spíš květnatým popisek klasické bouře.

Původ skřetů: Autorovo největší dilema

Většina fanoušků, ovlivněná Silmarillionem i filmovou trilogií, považuje původ skřetů za vyřešenou věc: jsou to elfové, které v dávných věcích zajal Temný pán Morgoth a krutým mučením je zvrátil v ona odporná stvoření. Tato teorie dává smysl v kontextu Tolkienova pravidla, že „Zlo nemůže tvořit, může jen kazit to, co vytvořilo Dobro“. Jenže tato verze byla pro samotného Tolkiena ve skutečnosti zdrojem celoživotního trápení a nikdy ji s konečnou platností neuzavřel. Důvodem byla teologie jeho světa: elfové mají nesmrtelné duše. Pokud jsou skřeti původem elfové, znamenalo by to, že mají duši, mohou být vykoupeni a po smrti odcházejí do Síní Mandosu? Představa, že by Morgoth měl moc takto trvale znásilnit a zničit nejčistší dílo Stvořitele, byla pro autora nakonec nepřijatelná.

Tolkien proto strávil poslední roky života přepisováním poznámek a zoufalým hledáním jiného řešení. Zvažoval, že skřeti jsou ve skutečnosti zvířata bez duše, jakési biologické stroje naučené mluvit (což ale nesedělo k jejich zjevné inteligenci a schopnosti osnovat vlastní plány), nebo že jde o zkažené lidi (kteří se však v historii světa objevili příliš pozdě). Koketoval i s myšlenkou, že ti nejmocnější skřeti jsou padlí Maiar (nižší andělé) v hmotných tělech. Skutečný původ skřetů tak zůstává největší „černou dírou“ v logice Středozemě, nevyřešeným konfliktem mezi autorovou touhou po dokonalém mýtu a jeho hlubokým morálním a filozofickým přesvědčením.

Závěr: Kouzlo nedořečeného

Středozem není fascinující jen díky tomu, co o ní víme, ale především díky tomu, co o ní nevíme. J. R. R. Tolkien byl mistrem v vytváření iluze hloubky. Dobře věděl, že aby fiktivní svět působil jako skutečná historie, nemůže být dokonale zmapovaný. Stejně jako v našich dějinách existují ztracené knihy, zapomenuté civilizace a nerozluštěné nápisy, i Středozem musí mít svá bílá místa na mapě. Právě tyto mezery – ať už je to záhadný úsměv Toma Bombadila, smutek po zmizelých entkách nebo děs z věcí pod Morii – dávají čtenáři pocit, že tento svět je mnohem větší a starší než příběh, který právě čte.

autor Karel Krajča